Historie zlatnictví

Zlatnictví a stříbrnictví je velmi staré řemeslo. Naši předkové se zdobili primitivními šperky ještě dříve, než se začali odívat. Existence šperku je prokazatelná již v dávné historii. Původně se ovšem využívalo přírodních produktů jen v málo pozměněné podobě, květinových ozdob, kostí, mušlí, řetězů ze zubů apod. Teprve asi 2700 let před n. l., když se lidé naučili opracovávat kovy, odívali se ve stále nádhernější oděvy a šperk se stal neodmyslitelnou součástí vyjadřující moc a bohatství nositele. Řemeslníci, kteří vyráběli kromě nástrojů, nářadí a užitkových předmětů jehlice, náramky a jiné ozdoby, měli stále více zájemců o ozdobné předměty, takže se mnozí zruční kováři a kovolijci počali specializovat na výrobu šperků, přičemž postupně zpracovávali kromě bronzu i zlato a stříbro- objevily se první zlatnické práce. O jejich vysoké technické i umělecké hodnotě svědčí bohaté nálezy např. z hrobek egyptských faraonů a řecké šperky z Mykén. Pokud jde o slovanskou oblast, jsou skvělým dokladem vyspělosti zlatnictví vzácné nálezy na území Velké Moravy pocházející z 9. století. Historie zlatnické výroby na našem území je doložena některými písemnými doklady.

V Památkách archeologických (svazek 14, str. 556 ) z roku 1870 je konstatováno, že dějiny zlatnického řemesla v Praze snad navždy zůstanou kusé, zvláště proto, že se před několika desetiletími starší listiny tohoto řemesla ztratily. Zlatníci se sdružovali ve vzájemně se podporující organizace, a tak vzniklo i Zlatnické bratrstvo, které bylo sice založeno jako sdružení povahy náboženské, ale s úkolem starat se i o světské zájmy svých členů. Z jeho řádu (stanov) se dovídáme o povinnostech členů bratrstva. Všichni docházeli povinně na jednání svolávané do místnosti, kterou určoval mistr. Ten byl zároveň rozhodčím a soudcem, nastal-li svár mezi členy. Přísné bylo nařízení, aby se ze schůzí nevyzrazovaly věci prohlášené za tajné. Řád stanovil také podmínky kvalitní práce a sazbu, podle níž má zlatník svou práci oceňovat. Tyto stanovy obsahovaly jen základní ustanovení a byly podle zkušenosti v praxi doplňovány. Co v té době bylo mezi pražskými zlatníky zvykem, obyčejem, stalo se závazným pro všechny zlatníky i v ostatních českých městech. Od roku 1366 začíná se uplatňovat pravomoc mincovny nad zlatníky. Kontrolu ryzosti zlatých a stříbrných výrobků provádí bratrstvo- zvolení starší mistři, pověření mincmistrem a jemu též podřízení. Bylo dovoleno vyrábět jen ze slitin přezkoušených nebo přímo vyrobených mincovnou. K vývoji českého zlatnictví značně přispívala hojnost drahých kovů, které se u nás těžily. K rozvoji uměleckých řemesel zaměřených na krásu a zdobivost dochází s nástupem křesťanství. Vyrábí se bohoslužebné náčiní, roste však i potřeba reprezentace - zvláště na panovnických dvorech - razí se mince. Zprvu se tyto předměty vyráběly v klášterech a v panovnických sídlech. Jejich výrobci nezáviseli existenčně na této práci a mohli se jí spontánně věnovat. Funkce panovníka, vyššího duchovenstva a zvláštního společenského postavení vyžadovala okázalé odznaky, např. prsteny, koruny, řetězy, výzbroj a berly, které vyráběli zlatníci. Ve starých zápisech je uvedeno, že již r. 1052 byl zlatník Kojata poslán knížetem Břetislavem I. do Staré Boleslavi, aby pracoval pro tamní kapitulu. O vysokém stupni vyspělosti a umělecké tvořivosti českých zlatníků svědčí řada zachovaných památek v chrámových pokladech a muzejních sbírkách. Z volného sdružení, jakým bylo bratrstvo, se dalším vývojem stala nucená korporace veřejnoprávního charakteru, zvaná cech. Cech byl ovládán striktními zákony, pravidly a statuty. Aby řemeslné výrobky dosáhly stanovené kvality, vyžadovalo se od každého, kdo se chtěl stát mistrem, aby vypracoval mistrovský kus, jímž by prokázal svou schopnost a dovednost i oprávnění k výrobní práci. Fušeři se netrpěli, byl-li některý dopaden, propadl konfiskaci zboží a pracovních nástrojů. Dále obsahoval cechovní řád nařízení o učních a tovaryších, o předepsaných ryzostech slitin zlata a stříbra a o označování vyrobených předmětů. Hlavní rozkvět českého zlatnictví spadá do časů císaře a krále Karla IV. (1346-1378), který byl vzácným příznivcem pražských zlatníků. Vyznamenal je mnohými dary, zvláště historickými památkami na patrona zlatníků sv. Eligia, uloženými ve sbírkách Národního muzea. Nejskvělejší památkou té doby je Svatováclavská koruna českých králů, kterou dal Karel IV. Zhotovit roku 1346 v Praze.

Za husitských válek upadala řemesla vyrábějící přepychové předměty, zlatnictví opět vzkvétalo až v době jagelonské. Zvláštní oblibě se těšily prsteny, které byly nošeny na všech prstech levé ruky a na třech prstech ruky pravé. Také liturgické nářadí se hojně vyrábělo, jak svědčí chrámové inventáře z té doby. Rozměrné monstrance vynikají nejen svou velikostí, nýbrž i skvělým provedením a uměleckým řešením. Vrcholu rozvoje dosáhlo zlatnictví v Čechách v 16 století. Doba rudolfínská, příznivá všemu umění, byla i štědrou podporovatelkou zlatnictví. Třicetiletá válka přivedla k úpadku kvetoucí české zlatnictví. Úbytkem bohatství zmizel přepych dřívějších dob, zvláště co do uměleckého ztvárnění. V oblibě byly nápadně velké šperky, ceněné více podle hmotnosti a ceny kovu než podle provedení a jakosti drahokamů.V 17. a 18. století zlatnické umění u nás živořilo. Ne však navždy. Pozdně renesanční prsteny, ryté a tepané tabatěrky, filigránové šperky, barokní monstrance v chrámových pokladech a muzeích jsou toho dokladem.

Počátkem 19. století se zlatnictví v Čechách znamenitě zotavilo zásluhou výroby šperků z českých granátů. Náš národní drahokam získal na popularitě a šperky z českých granátů byly známy a oblíbeny po celém světě. Pražská jubilejní výstava v roce 1891 podala skvělou ukázku naší výroby granátových šperků. Na této výstavě se však uplatnily i šperky s jihočeským drahokamem - vltavínem (moldavitem). O jubilejní výstavě r. 1908 vystavovali zlatníci poprvé v samostatném pavilonu (klenotnickém), postaveném nákladem Českého zemského výboru na výstavišti za průmyslovým palácem.

Klenotnická výroba (tj.výroba briliantového zboží) se po r.1928, kdy puncovním zákonem bylo povoleno používat bílého zlata místo drahé platiny, vypracovala na takový stupeň, že úspěšně soutěžila s cizím zbožím, dříve k nám dováženým. Ve třicátých letech měly na šperk vliv motivy kubistické a jiné, které přinesli do zlatnictví nové tvary, odvozené od abstraktních představ a geometrických ploch. Pak přicházejí na scénu originální, někdy revoluční nápady, a nové možnosti zpracování.

Po roce 1945 dochází k novému úpadku, ze kterého se české zlatnictví začíná v současné době pomalu vzpamatovávat.